Napsali

Kam spěje povolání „novinář“?

Strategická snídaně byla chutná. Podávala se média a jejich přispěvatelé.

Týdeník Strategie pořádal další tematickou snídani. Tentokrát se odborníci z médií bavili o tom, jakou budoucnost a vlastně i jakou hodnotu má povolání novinář. Povolání dozajista nezanikne, ale novinář budoucnosti bude mít určitě víc práce a zřejmě i méně času na pořádnou práci.

Začátek byl lehce nesmělý, ale stačilo jen zjistit, kdo kde sedí, aby bylo lépe. První otázka šéfredaktora Strategie Jana Müllera zabloudila do zkalených vod krizového „snižování redakčních rozpočtů a k poptávce větší efektivity novináře“.

Hubnutí a hlad po kvalitě

„Z pohledu Respektu nám paradoxně ona ekonomická krize prospěla,“ ujal se slova šéfredaktor Respektu Erik Tabery. „Obecně si myslím, že serióznějším médiím takový problém, jako je ekonomická recese, prospívá. Když se vyskytne nějaká potíž, tak je i v naší společnosti část lidí, která chce problému porozumět. Část společnosti evidentně hledá vysvětlení problému v Respektu,“ říká šéfredaktor týdeníku. I Tabery ale přiznává, že Respekt musel kvůli recesi škrtat.
„Časopis jsem přebíral před rokem a půl a rozpočet jsem musel krátit docela výrazně. Ale mám pocit, že to spíš bylo ku prospěchu titulu. Myslím, že když se škrty dobře promyslí, tak ve finále mohou pomoct. Ale je jasné, že tým časopisu by mohl být mnohem větší.“ Redakce se zmenšila, ale podle Taberyho pořád roste poptávka po práci v Respektu. „Zájem je obrovský, jsem i překvapený, kolik lidí a jak kvalitních práci pro Respekt nabízí.“ Takovou zkušenost ovšem zdaleka nemají všichni. „Lidí máme v týmu rovněž málo,“ říká šéfredaktor deníku Metro Josef Rubeš. „Škrtali jsme i personálně a o to máme víc práce, ale také v tom nevidím jen negativa. Noviny nemusejí mít padesát stránek, ale mohou přinášet relevantnější informace na menším počtu stran,“ dodává Rubeš. Slovo si bere i zástupce „bezplatné konkurence“ Metra, šéfredaktor deníku E15 Tomáš Skřivánek. „Já trochu závidím Erikovi ten pohled, že jsou na novinovém trhu úžasní lidé, kteří se mu hlásí o práci. Je pravda, že lidé chodí, dá se s nimi bavit i o přiměřených platech, protože si dnes každý váží práce i za nižší mzdu, ale že by přicházeli lidé kvalitní, to říct nemůžu. Dávali jsme inzeráty na job servery, přihlásilo se nám asi třicet lidí, a z toho jsme mohli vybrat jen dva – senior editora a jednoho kluka, který byl těsně po škole. To bylo vlastně vše, co se nám povedlo na trhu novinářské práce najít,“ konstatuje Skřivánek. I deník E15 každopádně na přelomu roku redukoval své stavy. „Ale velký problém jsme s tím také neměli. Držíme projekt českého byznysového deníku, a mohli jsme tedy seškrtat doprovodné aktivity, jako je třeba zahraničí nebo sport. Dneska dělá zahraničí jeden člověk, který může najímat externisty, totéž funguje ve sportu,“ konstatuje Skřivánek.

Ve věku internetu

Krize tedy jednoznačně snížila počet stálých redakčních míst. Jak se ale mění samotná práce novináře? „Mám pocit, že novinářské povolání nemění ani tak krize, i když ta také, jako rychlý nástup internetu a sociálních médií,“ nabízí svůj pohled americký novinář a vydavatel bulletinu Fleet Sheet Erik Best. „Nástupem internetu vlastně skončil monopol velkých novin a časopisů. Trh se jako by zvětšil, ale žurnalistika se úplně změnila. Pro noviny a časopisy je internet a vlastně i krize výzvou, aby se změnily, aby nabízely nové a jiné pohledy než internet,“ říká Best. A co bude podle Besta dál? Novinový a vlastně celý mediální trh ve světě už nepočítá s tím, že by se měl po krizi začít chovat jinak než během ní. „Vlastně se na tomhle trhu nepočítá s tím, že krize někdy přejde. Ona opravdu pro mediální trh asi neskončí, inzerenti budou dál šetřit a dál budou šetřit i média. Byl bych rád, kdybych neměl pravdu, ale obávám se, že to bude takhle,“ zhoršuje lehce náladu diskutujících Best. S jeho slovy ovšem nelze než souhlasit.
A jak sleduje vývoj novinářského povolání spolumajitel vydavatelství firemních časopisů Boomerang Publishing Martin Vymětal? I jeho vydavatelství zaznamenalo, že se spousta novinářů dobrovolně či nedobrovolně přesunula na volnou nohu. „Také u nás je dnes jako v Respektu docela velká poptávka na psaní článků. Jenže k nám chodí lidé z redakcí, aby si přivydělali. Novináři i ze zavedených periodik se dnes nestydí psát pro firmy, a to za docela nízké honoráře,“ říká Vymětal.
„Jsou zkrátka ochotní investovat energii, aby si za článek u nás vydělali 1340 korun, což není žádná velká suma, ale novináři tu práci berou,“ dodává vydavatel.

Jak měřit novináře?

Že by tedy krize povolání žurnalisty? Musí hledat i jinde? A jak je vlastně zaměstnání novináře ceněné? Těžko říct. Ředitel Hachette Filipacchi 2000 Bronislav Kvasnička dává do pléna otázku, zda se dá výkon novináře v novinách či časopisu měřit. „Jde to třeba na internetu, kde se člověk doví, jakou má daný článek čtenost, a podle toho může vydavatel novináře zaplatit. Tahle praxe se zkoušela ve Spojených státech a novinářům se zamlouvala. Znali totiž vlastní cenu. Ale otázka je, jak měřit výkonnost v novinách, jak měřit kvalitu článku,“ dodává Kvasnička. Je totiž jasné, že nejkvalitnější článek nemusí být zrovna ten nejčtenější, na druhou stranu nelze podle Kvasničky měřit výkonnost novináře ani například počtem napsaných slov. „Navíc můžete doplňovat informace od novinářů zprávami z agentur. Pro nás je tedy úplně zbytečné, abychom třeba chodili na tiskové konference, protože zprávy z nich získáme z agentur,“ říká Tomáš Skřivánek z deníku E15. „Naši redaktoři tedy na tiskovky nechodí, chceme po nich původní zprávy, ne ty, které mají všichni.“ Původní redakční zpráva má opět pro všechny přítomné (a nejen pro ně) samozřejmě mnohem vyšší cenu než zpráva z agentury či z nějakého otevřeného zdroje. Nad otázkou, jestli je přípustné, aby redakční „sólokapry“ psali i externisté, se ovšem osazenstvo začalo dělit. „Takový model funguje například v regionech v Německu,“ upozorňuje Tomáš Skřivánek. „Silní autoři se časem stanou silnými volnými nohami, protože se jim to vyplatí.“ Erik Tabery ale s tímto viděním nesouhlasí. „Když budete mít na trhu silnou novinářskou osobnost, tak ji okamžitě pohltí nějaký titul, nějaká redakce. A je tu i další problém. My například děláme hodně investigativních textů, na které se musí klást zvláštní důraz. Jen jednou jedinkrát jsme vzali investigativní text od jednoho renomovaného novináře externisty a v jeho textu byla obrovská bota, která celý článek a vlastně i celé vydání časopisu shodila,“ konstatuje Tabery.

Zveličená krize

Ke slovu se dostal i Strategy Planning Director Bison & Rose Vladimír Bystrov, který na snídani zastupoval agentury. A i jeho téma vneslo do debaty lehčí kontroverzi. Podle Bystrova se se snižováním redakčních rozpočtů snížila i škála zdrojů, se kterými redakce pracují. A ne každá se s tím dokázala vyrovnat.
„Hlavně deníky chtějí dnes oslovit co největší balík čtenářů a diváků. Proto se také staly skoro nerozpoznatelnými. Zpravodajství je ve všech v podstatě stejné. Zároveň se novináři z různých mediatypů snaží postihnout úplně všechno. Nedávno jsem se ptal nějakého fotografa, pro koho fotí, a on mi řekl, že je z rozhlasu.
Tyhle věci vedou k tomu, že rádio podle mě zbytečně investuje do fotografa, ale nemůže zvýšit kapacity pro investigativu nebo zaplatit dobrého moderátora,“ říká Vladimír Bystrov.
„Totéž se děje i v online redakcích. Servery, které jsou většinou v rodině s tištěnými deníky či časopisy, propustily své redaktory, nechaly si jen pár editorů, a ti překlápějí na weby to, co jim pošlou redaktoři z novin. Tohle všechno dohromady podle mě vede k nižší důvěře v obsah médií jako celku.“ Podle Bronislava Kvasničky se s krizí změnila nejen média, která musejí šetřit, ale i preference čtenářů. „Tomu se musí přizpůsobit i obsah. Nelze psát pořád stejně a o tom samém na stejném počtu stránek a s menším počtem lidí,“ konstatuje šéf Hachette Filipacchi 2000. Jak ale obsah přizpůsobit, aby nebyly všechny noviny stejné?
„Nedávno jsme si udělali průzkum mezi čtenáři a vyšlo nám, že čtenáři chtějí serióznější a hlavně naše vlastní informace. Chtějí tedy aktuálnost, seriózní komentáře a unikátnost informací,“ říká šéfredaktor Metra Josef Rubeš. „Já netvrdím, že tu musí ještě za pět let být deset nebo dvanáct velkých celostátních deníků s nákladem tři sta tisíc, ale noviny a seriózní informace tu svůj prostor určitě mít budou,“ dodává lehce optimisticky Rubeš.
„Problém je, že jsme si opravdu všichni zvykli na jakési jistoty,“ přikyvuje Robert Vymětal z vydavatelství Boomerang. „Byli jsme zvyklí, že tady třicet čtyřicet let vychází nějaký titul a že má stále konstantní náklad. Teď je vidět, že tituly budou vznikat a po deseti letech třeba zanikat. S tím se budeme muset srovnat,“ doplňuje vydavatel.

Kdo nás naučí?

Tisk zřejmě v nějaké okleštěné formě a především pro fajnšmekry ještě opravdu několik pětiletek přežije. Proč se ale právě ten český nesnaží o větší odbornost a pořád loví v jedněch vodách? Je tu malý trh, samozřejmě. A zřejmě také nedostatečná erudice. „Vezměme si, že všechna odvětví jsme se tady po revoluci učili od Západu – ať už se to týká reklamy, nebo výroby aut. Ale kdo nás učil dělat dobré seriózní noviny? Nikdo,“ připomíná šéfredaktor Strategie Jan Müller. Šéfové novin se podle něj jen málo dostávají do kontaktu s novinami v zahraničí. A zahraniční vydavatele českých novin dosud zajímal jen zisk, ne kvalita novin. „Otázka ovšem je, kdo o kvalitní médium s fundovanými zprávami stojí,“ konstatuje prezident Lagardere Activ ČR Michel Fleischmann. „Když to převedu na rozhlas, tak tady čistě zpravodajskou stanici nemáme. Ano, je tady Radiožurnál, je tady i Rádio Česko, jehož poslechovost se pohybuje někde kolem nula celá nula procenta. Máme tady čtenáře Blesku a diskutabilní sledovanost dvou zpravodajských stanic. My si tady můžeme povídat o seriózním zpravodajství, jak chceme, ale důležité pro jakéhokoli majitele je, zda se mu seriózní zpravodajství vyplatí.“ Lidé se dnes podle Fleischmanna chtějí hlavně bavit, chtějí u médií odpočívat.
S tím souhlasí i Bronislav Kvasnička z Hachette Filipacchi 2000. „Jednou z tezí skutečně je, že média odrážejí společnost. Když se podívám třeba na zpravodajství našich televizí, tak mi z toho vychází, že lidé chtějí takové zpravodajství vidět, jinak by to přece televize tímhle způsobem nedělaly. Stejně jsou dělané deníky. Prostě tak, aby je lidé četli. Nikdo si nemůže hrát na nezávislého novináře, když to po něm nikdo nečte.“

Jako před krizí už nebude

Co z této místy trochu smutné diskuse plyne? Novinářské povolání rozhodně nezaniká, i když těch skutečně „novinářských“ (řekněme seriózních) příležitostí bude asi čím dál tím méně. A pokud budou, budou pořád hůř placená než showbyznysová žurnalistika nebo reklama či PR. No a už toto povolání ani nebude zřejmě taková pohoda zajímavých rozhovorů a rozebírání světových problematik po barech. Jak se nakonec také shodli všichni diskutující u strategického stolu, situace v médiích už se nikdy nevrátí do „normálu“, v jakém se nacházela před recesí. Co to bude znamenat pro samotný obsah? Těžko čekat, že u nás brzy vznikne další týdeník, jako je výše zmíněný Respekt. Třeba ale někdo v médiích přijde na to, že cílit na „tuctového“ čtenáře (diváka, posluchače) už na přeplněném trhu „tuctových médií“ nemá smysl. Seriózní médium ovšem potřebuje vzdělaného čtenáře. A tady je Česko zřejmě ve větší krizi, než bylo v celé té finanční.